Rod Lychas zahrnuje 36 druhů, které obývají jižní, střední a východní Afriku (L. asper, burdoi, obsti) a rozsáhlou oblast od Indie (L. tricarinatus, shoplandi) až po Austrálii. V Austrálii žijí L. marmoreus a variatus. Odtud jsem v roce 1997 popsal další druh štíra, kterého jsem u příležitosti šedesátých narozenin známého českého arachnologa pojmenoval L. buchari.
Štíři mají tendenci šplhat. V přírodě pobíhají po stromech a ukrývají se v různých záhybech a trsech bromélií. Nacházejí se také při zemi nebo pod kůrou stromů. Díky plavbě na kusech stromů zřejmě osídlili většinu i těch nejmenších ostrůvků v areálu svého rozšíření. Jsou také zastoupeni jediným druhem štíra, který obývá ostnivek Round v souostroví Maskarény (L. serratus). V teráriu se vyšplhají po stoncích rostlin a s oblibou pak sedí na spodních stranách listů. Terárium musí být velice dobře utěsněno.
Jedná se o společenské štíry. Choval jsem pohromadě bez problémů 96 exemplářů L. mucronatus. Samice rodí 28 až 36 mládat, která se poprvé svlékají již po čtyřech dnech. Druhé svlékání následuje ve věku 35 až 60 dnů, třetí 58 až 94 (nejvíce exemplářů 60 až 70), čtvrté 84 až 127 (nejvíce exemplářů 95 až 101) a páté 113 až 168 dnů (nejvíce exempláňi 117 až 128). Po pátém svlékání jsou štíři pohlavně dospělí a je také již jasný pohlavní dimorfismus, ktery je u tohoto druhu v pokřivení prstů klepet u samců. Přesně řečeno, pokud dá oba prsty klepet k sobě, stejně je u jejich kořene mezi nimi velký otvor. U některých jiných druhů rodu Lychas je pohlavní ~dimorfismus v délce zadní části zadečku (L. scutilus, L. shelfordi) nebo kombinaci obou charakterů (L. asper, L. nigristernis, L. obsti), ale u druhů L. burdoi a L. pe~dus není pohlavní dimorfismus patrný vůbec.
Samice L. mucronatus může ve společném chovu porodit mláďata již 203 až 400 dnů po svém vlastním narození. Po prvním svlékání měří 14 mm, po druhém 20 mm, po třetím 28 mm, po čtvrtém 30 až 37 mm a po pátém v chovu 40 až 45 mm. V přírodě dosahují ještě většího vzrůstu.
Jedovatost není příliš vysoká. Bodnutí je však velmi bolestivé, o čemž měl možnost přesvědčit se jeden český entomolog, když při lovu brouků sáhl v Thajsku pod trs bromélií.

Pět druhů rodu Mesobuthus je hojně rozšířeno v Asii.
M. eupeus k nám byl velice často přivážen z Kavkazu, kde se vyskytuje typový poddruh M. e. eupeus, a z Turkménie a Uzbekistánu, kde žije o něco větší, ale méně barevný M. e. thersites.
Samice může porodit 12 až 50 larev. Poprvé se svlékají po 6 dnech. Po dalších deseti dnech opouštějí navždy trup matky a začínají přijímat potravu. V té době jsou již vůči sobě velmi agresivní a navzájem se požírají. Proto se musí chovat odděleně. Druhé svlékání prodělávají 59. den života a třetí 100 až 120 dnů po narození. Déle jsemje bohužel nechoval.
Dospělé samice žijí déle než u pralesních druhů, ale zase ne tak dlouho jako např. druhy rodu Androctonus. V mém chovu žila dospělá samice z odchytu ještě 854 dní, aniž bych ji dával zimovat. U štírů rodu Mesobuthus je nutné si uvědomit, že v přírodě jsou mnohdy nuceni zimovat v norách či pod kameny, pod vrstvou sněhu při nízkých teplotách. Pokud je chceme rozmnožovat, musíme je zimovat alespoň na dva měsíce v roce.
Na dospělé laboratorní myši je vyzkoušn účinek jedu tohoto druhu. Myš byla bodnuta celkem čtyřikrát. Při bodnutí pištěla, po 22 minutách se jevila mírně neklidná. Po 40 minutách normálně přijímala potravu a po dvou hodinách od uštknutí byla normálně čilá. Bodnutí tedy přežila bez následků.
Podobný areál jako M. eupeus obývá také M. caucasicus, jehož chov je obdobný. M. caucasicus však dosahuje většího vzrůstu, stejně jako následně uvedený M. gibbosus.

U nás je chován ještě častěji než Buthus occitanus, s nímž je často zaměňován. Na konci vnitřní strany pohyblivého prstu klepet má před řadami granulí čtyři samostatné granule (viz klíč evropských štírů). B. occitanus je má tři. Hlavní rozdíl je však zoogeografický.
V přírodě obývá suché polostepi až vlhké okraje lesů. Samci mají o něco delší zadečky než samice a jsou celkově drobnější.V teráriu se dají dospělé exempláře chovat společně. Důležité je chovat pohromadě jedince pouze z jedné lokality. K páření dochází časně na jaře a asi po dvou měsících rodí samice 15 až 40 larev. Ty se poprvé svlékají 3 až 7 dnů po narození.Bodnutí je bolestivé, ale není nebezpečné (viz. kapitola o jedovatosti).

Rod Odontobuthus má jen dva druhy, které jsou charakterizovány výrůstky na zadní části zadečku. Ty jsou dobře patrné také na fotografii na straně 65.Oba druhy jsou poměrně vzácné a nevím o tom, že by byly chovány. Přesto předpokládám, že podmínky chovu by měly být obdobnéjako v případě velkých asijských druhů rodu Hottentotta nebo Mesobuthus.Podrobné údaje o jedovatosti tohoto rodu nejsou známy.

Rod Orthochirus pro malou velikost rozhodně nepatří mezi vyhledávané chovance do terárií. Je to však velice zajímavý rod štírů, a proto jsem ho nemohl vynechat. Pro anatomické zvláštnosti jeněkterými autory řazen do samostatné podčeledi Orthochirinae. Toto řazení je však považováno za nesprávné.Druhová systematika tohoto ani příbuzných rodů není ujasněna. Pokud v článcích zaměřených na různé oblasti o nich autoři musí psát, napíšou pouze, že nejsou jasné druhové charakteristiky a že by celý rod potřeboval revizi. To by někdo musel zkontaktovat všechna muzea, kde jsou uloženy jednotlivé typy (exempláře podle kterých byl druh nebo poddruh popsán), všechny prohlédnout a porovnat. Rod celkově zahrnuje šest druhů a 15 poddruhů, z nichž 12 bylo popsáno v letech 1873 až 1918.
Kromě Orthochirus scrobiculosus je nejvíce znám menší O. innesi, který je zástupcem svého rodu v severní Africe a na Arabském poloostrově, odkudjsou udáváni také O. aritidis, O. bicolor insularis a Paraorthochirus glabrifrons. Posledně jmenovaný je sice zařazen spolu s dalšími třemi drnhy do nově popsaného rodu Paraorthochirus Louren~o & Vachon, 1995 (rozepsanou práci dokončil Wilson Louren~o několik let po úmrtí prof. Vachona), ale rozdíly mezi těmito dvěma rody jsou natolik nejasné, že si nemyslím, že existoval důvod k oddělení tohoto rodu.Je zajímavé pozorovat tyto štíry v teráriu živé. Svou rozšířenou zadní část zadečku pokládají na trupu, respektive držf těsně nad trnpem, téměř rovnoběžně s povrchem. Zřejmě si tím stíní a chrání organismus před ztrátou vody. Při pohybu, který je složen z trhavých fází, ještě navíc štíři kmitají zadní částí zadečku nad trupem sem a tam přerušovaným pohybem. Rozhodně nepatří mezi jedovaté druhy, jejichž jed by bylo nutné zkoumat. Nevím o tom, že by tento nebo jiný druh rodu Orthochirus byl v zajetí odchován. Problematický je i chov dospělých štírů, kteří vyžadují suché terárium.