Štíři v chovu:

            Štíři nepatří mezi tak náročné chovance jako například plazi. Na předešlých stránkách jsme si řekli, že dokáží úspěšně přežívat ve značně extrémních podmínkách, což ovšem neznamená, že bychom se o ně neměli starat vůbec, a tím zajišťovat to neextrémnější prostředí vůbec. Na rozdíl od jiných živočichů na chovaných štírech nepoznáme na první pohled, že v našem chovu strádají. Štír, díky svým fyziologickým uzpůsobenim ve špatných podmínkách, neuhyne rychle, ale mnohdy dokáže strádat i mnoho měsíců. Po takovém strádání již nemá většinou cenu snažit se štíta zachránit a většinou není vhodný ani jako sbírkový exemplář. Strádající štír přijímá v omezeném množství i potravu, ale nesvléká se a rozhodně se ani nerozmnožuje. Postupně mu, díky různým plísním (hlavně pouštním druhům), černají konce končetin a odpadávají. Tím se snižují jeho smyslové vjemy, závislé mimi jiné na chlupech na koncich končetin.

  Abychom se této eventuality vyvarovali, doporučuji seznámit se s podmínkami, které konkrétní druhy potřebují. Pokud jim je zajistíme, stávají se rázem nenáročnými chovanci, na něž je možné dohlížet skutečně jen občas a velmi zběžně.
  Některé druhy štírů, jak již bylo řečeno, žijí v oblastech, kde dochází ke značnému ročnímu kolísání teploty a jsou tak zvyklí zimovat v norách nebo pod kameny. Týká se to všech druhů rodu Euscorpius (Chactidae), ale i dalších štírů, především z Asie, například Mesobuthus (Buthidae) nebo Scorpiops (Scorpiopssiidae). Těmto štírům, pokud bychom je chtěli rozmnožovat, je vhodnější umístit také zimování, ale není to nezbytné.
  Následující stránky (vybavení terária, krmení a způsob získání štírů do chovu) ve spojení s přehledem některých rodů a druhů by vám měly při chovu a výběru štírů pomoci.