Jedovatost:  

• Příznaky otravy
• Léčba
• Místa výskytu otrav
• Chov jedovatých druhů

 Jedovatost štírů je často využívané téma v napínavých filmech a dobrodružných knihách. Jen málokdo ví, že ze všech 1231 druhů štírů je pro člověka nebezpečná pouze desítka druhů, mezi nimiž se nenajde ani jeden, který by dokázal usmrtit člověka s jistotou. Z vědeckého hlediska jsou však jedovatí, přesněji řečeno disponují živočišným toxinem, všichni štíři, stejně jako všichni pavouci a celá řada dalších živočichů.

Jed je používán k lovu, tak k obraně, takže selekční tlak ovlivňuje výskyt několika toxických proteinů v jedové žláze. Jedná se o směs různých bazických proteinů s četnými disulfidickými můstky, kterým vděčí za momořádnou stabilitu a odolnost vůči vnějším vlivům.
  Na účinnosti jedu jednotlivých rodůa čeledí je zajímavé pozorovat, jak tato skutečnost ovlivnila jejich závislost na prostředí, které obývají, začlenění v přírodním ekosystému a rozměrech i tvaru klepet. Druhy čeledí Chactidae nebo Chaerilidae dorůstají okolo pěti centimetrů, obývají často půdní hrabanku, jeskyně, termitiště, trouchnivé dřevo atd. Tato místa osídlilo množství drobných bozobratlých živočichů, k jejichž ulovení štíři používají v poměru k tělu mohutná, pevně stavěná klepeta. O jedovatosti těchto druhů ve vztahu k člověku se nedá vůbec hovořit. Podobně stavěná a skutečně mohutná klepeta mají i největší štíři rodů Pandinus, Heterometrus, Opisthophthalmus patřící k čeledi Scorpionidae, rodu Urodacus (Urodacidae) nebo Hadogenes (Ischuridae). Obrovská síla stisku klepet dokáže usmrtit nejen bezobratlé živočichy, ale například i drobné ještěrky. Velcí štíři si snad jsou vědomi neškodnosti svých jedů, při ohrožení si kryjí hlavohruď za mohutná klepeta a útočníka (například prst chovatele) se nesnaží bodnout, ale štípnout a drtit svými klepety. Mohu potvrdit, že stisk je možné přirovnat k síle našich raků.
  Možná právě jedovatost pomohla štírům z čeledi Buthidae (do této čeledi patří všechny pro člověka nebezpečné druhy štírů) osídlit řadu extrémních biotopů, především pouští, kde dosahují poměrně velké populační hustoty. Je také pravda, že právě čeleď Buthidae zahrnuje nejvíce druhů a rodů. Jenom několik z nich však disponuje tak účinným jedem, že se před ním musí mít na pozoru i člověk. Jedná se především o druhy Leiurus quinquestriatus, Androctonus australis, Tityus bahiensis, Tityus serrulantus a Centruroides exilicauda. Pro malé děti a osoby vzláště citlivé na živočišné jedy mohou být nebezpečné také další druhy z rodů Androctonus, Buthus, Centruroides, Hottentotta, Parabuthus a Tityus.
  Při pohledu do lékařské literatury, zabývající se jedy štírů, se nesmíte nechat zmást tím, že se zde píše hlavně o jedech štírů rodu Buthus. Do tohoto rodu dříve patřily Leiurus quinquestriatus, Androctonus australis a také druhy z dnešních rodů Hottentottha a Parabuthus.

Příznaky otravy:

  Nebezpečné jedy čeledi Buthidae ovlivňují přechod sodných a draselných iontů přes buňečné membrány, u jedů ostatních čeledí převažují lokální hemolytické účinky. Lokální reakce nejsou většinou příliš nebezpečné. U lokálně působících jedů se objevuje v mistě bodnutí edém, v jehož rozsahu je kůže většinou nápadně bledá (lokální vasokonstrikce). Při bodnutí štíry z čeledi Scorpionidae je povrch edému naopak zarudlý. Ten se postupně šíří a může mít až ráz flegmonozního zánětu. Převážná většina bodnutí končí odezněním lokálních příznaků obvykle během 12 až 36 hodin. Někdy však i po dobu několika dní až týdnů zůstává hypersensivita v okolí vpichu.
  Při bodnutí nebezpečnými brasilskými druhy Tityus bahiensis a Tityus serrulatus z čeledi Buthidae nevzniká prakticky žádná reakce v místě vpichu, i když bodnutí je nebezpečné a často smrtelné. Podobně je tomu i u štírů z rodu Cetruroides a u severoafrických Leiurus quinquestriatus a Androctonus australis. Bodnutí jihoamerického druhu Tityus trinitatis vyvolává až u 80% postižených akutní zánět slinivky břišní.
  Výrazná lokální reakce, často v kombinaci s celkovými známkami otravy, byla pozorována u méně nebezpečných druhů Buthus occitanus a Mesobuthus eupeus.
  Neopominutelným průvodcem bodnutí je bolest, především po uštknutí druhy, u nichž převládá systémové poškození, což může skončit smrtelně. Po bodnutí druhů rodů Centruroides nebo Androctonus je bolest palčivá, vystřelující do okolí. Postupně se šíří do celé končetiny, která se stává velmi citlivou na dotek. Již lehké poklepnutí na kůži vyvolává škubavou bolest. Některí pacienti udávají také pocit zdřevěnění a přirovnávají bolest k účinku elektrického proudu. Nejbolestivější se zdá být bodnutí nebezpečného Leiurus quinquestriatus.
  Po průniku jedu nebezpečných druhů do oběhu se dostavují celkové příznaky otravy. První známkou bývá bolest v nadbřišku, citlivost až spontální bolestivost břišních svalů. Pacient pociťuje svírání, suchost a škrábání v hrdle, a snaží se kašláním odstranit neexistující překážku v dýchacích cestách. Současně se objevují poruchy řeči. V téže době nemocný pociťuje neklid, úzkost a podrážděnost. Zvýšená sekrece žláz se projevuje sliněním, někdy až formou řídké pěny kolem úst. Typickým příznakem je silné pocení. Dochází k uvolnění moči a stolice. Celkový neklid a svalové záškuby přecházejí v křeče. Dech se stává v dalším průběhu nepravidelný a postupně přechází v nepravidelné lapavé dechy. Smrt nastává zástavou dechu při obrně dýchacího centra a přímým účinkem jedu na buňky dýchacího centra. Průběh celého onemocnění bývá jen zřídka delší než 2 až 3 dny.
  Při bodnutí hraje svou roli další řada skutečností, především hmotnost postiženého, jeho zdravotní stav, individuální citlivost na živočišné jedy a množství jedu, který byl vpraven do rány. Uveďme si nyní několik známých případů uštknutí štiry. Začněme zmíněným velmi jedovatým druhem Leiurus quinquestriatus. Při své cestě do Egypta byl tímto štírem uštknut český terarista, který později vyprávěl, že ránu nařízl, vyčistil a aplikoval si nitrožilně kalcium. Otrava nebezpečným druhem štira měla v tomto případě lehký průběh, který spočíval pouze v několika hodinách mírného svědění. Je však nutné připomenout, že pokud by tímto štírem bylo uštknuto dítě předškolního věku, je podle statistik 80% pravděpodobnost, že zemře.
  Podrobně popisuje otravu méně jedovatým druhem Mesobuthus gibbosus z Řecka a Turecka prof. Werner v roce 1934 (smrtelný případ tímto druhem není znám). "Bodnutí do prstu bylo provázeno mimořádně prudkým pocitem svědění. Prst silně zčervenal, otekl však jen málo a na místě vbodnutí se objevila jasná vodnatá krůpěj. Ačkoliv nebylo použito žádného prostředku, svědění po čtyřech hodinách zcela ustoupilo".
  Podle vlastni zkušenosti bylo bodnutí dospělou samicí Rhopalurus junceus z Kuby pod nehet ukazováčku pravé ruky provázeno skutečně velkou bolestí. Prast značně zčervenal a následovala porucha hybnosti, provázená tlakem, která postupovala až do ramene. Bez podání jakýchkoli prostředků celý průběh netrval déle než čtyři hodiny.

Léčba:

  Po dobu prvních 6 až 12 hodin po bodnutí je nutno pacienta pozorovat a zajistit, pokud je to možné , lékařské ošetření. Zvláštní pozornost je třeba věnovat dítěti nebo člověku, který je bodnut do silně prokrvené části těla, nebo velmi vzácně do hlavy či krku. Neoběví-li se přiznaky do 24 hodin, lze považovat případ za lehkou otravu, která nebude mít žádné další následky.
  Řezy do rány v vysání jedu je zbytečné provádět. Množství jedu je většinou tak malé, že přesné provedení řezu je velmi obtížné. Jed se díky své malé molekule a přítomnosti průnikového faktoru velmi rychle šíří do tkáně a proniká do lymfatických cest a krevního řečiště. Podle amerických autorů však lze rychlému pronikání zabránit škrtidlem a přiložením ledu.
  Prudkou bolest lze zmírnit běžnými analgetiky. Pronikavý úspěch má nitrožilní aplikace kalcia. Již po podání 5 ml 10% roztoku pociťuje pacient okamžité zlepšení stavu. Ke zředění jedu a jeho urychleného odstranění z krevního oběhu se používá infuze solných roztoků. Je důležité nepodávat žádný uspávací prostředek na bázi barbiturátu, neboť zesiluje ochrnutí dechu.
  V závažných případech, tedy tam, kde dochází k projevům celkové otravy s poškozením nervové soustavy, je doporučeno podání specifického séra. Dávky se řídí závažností symptomů, mnohdy je nutno aplikovat 10 až 20 ml séra, aby bylo dosaženo ústupu příznaků otravy.
  Názory na specifitu vyráběných sér se značně různí. Bylo vyzkoušeno pět hypetimunních sér, zhotovovaných různými světovými ústavy proti rozličným jedům různých štírů, a uvádí se, že všechna zkoušená séra ochraňovala dostatečně proti jedům Androctonus australis, Tityus bahiensis i Tityus serrulatus.

 
  Zajímavé je, že jedy štírů jsou velmi slabým antigenem. Při prováděných pokusech trvalo získání imunity u koně 8 měsíců a byl při něm zapotřebí jed z 500 štírů.

Místa výskytu otrav:

  Největší počet případů uštknutí je na vesnicích, kde štíři nacházejí v lidských obydlích optimální podmínky. K dalším případům dochází při polních pracech.
  Statistika ze severní Afriky, kde žijí dva nejjedovatější štíři vůbec - Leiurus quinquestriatus a Androctonus australis - uvádí, že na 36 000 uštknutí připadá 72 smrtelných případů, tedy 1 : 500. Nutno ovšem uvážit, že zatímco smrtelné případy, nebo případy s těžkým průběhem, zahrnuje statistika zřejmě všechny, jistě nezahrnuje případy lehké, kdy postižený ani nevyhledá lékařskou pomoc.
  Při samostatném registrování uštknutí druhem Androctonus australis byla po zmapování 20 164 případů shledána úmrtnost u dospělých osob 1,27%, u školních dětí 3,66% a u malých dětí 7,78%. Statistika dále uvádí, že 80% všech smrtelných případů uštknutí štírem a 95% všech smrtelných případů v severní Africe má na svědomí právě Androctonus australis. Leiurus quinquestriatus je sice považován za jedovatější druh (respektive za druh s učinnějším jedem), avšak s ohledem na menší kapacitu jedového váčku není procento úmrtnosti u dospělých tak vysoké, naproti tomu při uštknutí dětí předškolního věku je riziko úmrtí značné. Androctonus australis je v severní Africe považován za štíra, s jehož jedem přichází člověk do styku nejčastěji. Z počtu 183 bodnutí, kdy byl štír přesně určen, byl ve 142 případech původcem právě tento druh.
  Ve Střední Americe se skoro všechny nebezpečné případy přičítají drobnému druhu Centruroides exilicauda (znám také pod synonymem Centruroides sculpturatus). Otrava je charakterizována silnými bolestmi, neklidem, dušností a smrtelné případy zástavou dýchání. 94% všech  úmrtí připadá na děti ve věku do 9 let.
  Časté je ve Střední Americe také bodnutí štíra Cetruroides gracilis, a to především díky jeho přítomnosti poblíž lidských stavení nebo přímo v nich. V Brazílii je považován za nejnebezpečnější druh Tityus serrulantus, který při jednom bodnutí vpraví do rány až 3,8 mg jedu. Procento úmrtí představuje u dospělých lidí 1,4%, u školních dětí až 5% a u malých dětí až 20%. Jed působí na nervový a svalový systém.

Chov jedovatých druhů:

  Obecně všem chovatelům doporučuji, aby si vybírali do svých terárií chovance z oněch zhruba 1000 druhů štírů, které nejsou nebezpečné více než komár či včela. Nedoporučuji dalších asi 200 druhů, které sice žádného člověka neusmrtily, ale jejich bodnutí není nic příjemného, a přímo bych všechny chtěl odradit od chovu těch přibližně deseti druhů, které mají na svém kontě již řadu lidských životů.
  Přehnamý optimismus chovatelů pramení z vlastních zkušeností při bodnutí svým chovancem, které se obejde bez následků. Je však nutné si uvědomit, že štír po svém útěku může bodnout i malé dítě, které má mnohem nižší tělesnou hmotnost a otrava pak může mít kritické následky. Mezi našimi chovateli se říká, že štír Centruroides gracilis, který k nám byl často přivážen z Kuby, je neškodný. Několik chovatelů mi vyprávělo, jak je tento štír bodnul a následkem bylo jen krátce trvající svědění. Naproti tomu však statistiky z Mexika uvádějí, že tento štír má za následek řadu úmrtí dětí předškolního věku.
  Zopakuji ještě jednou, že v severní Africe, která je k nám nejblíž, je nejvíce nebezpečný Leiurus quinquesriatus, kterého snadno rozeznáte díky pěti kýlům na prvním článku trupu (přední části zadečku). Obvykle zde mají ostatní štíři kýly tři nebo jen jeden. Dále také světlý druh Androctonus australis, který je v dospělosti dobře charakterizován velmi širokými posledními články zadní části zadečku.
  Opatřením terária, keré je dobře zabezpečeno proti útěku chovance se vyhneme mnoha nepříjemnostem. Vhodná je kombinace se skříní s prosklenými dveřmi, která se zavírá, a v níž jsou umístěna ještě samostatně uzavřená terária. Pokud v takovém případě dojde k útěku, je tento omezen pouze na vnitřní prostor skříně. Skříň je výhodná také z důvodu udržování teploty. Podobné řešení navrhiji hlavně pokud vaši pozornost přitahují hlavně pralesní druhy rodů Centruroides, Tityus, Lychas nebo Rhopalurus (Buthidae). Tyto druhy nepřehlédnou ani tu nejmenší škvíru v jakékoli výšce a dokáží obdivuhodně šplhat.
  Menší bezpečnostní opatření můžeme použít, pokud se rozhodneme chovat skupinu těch největších, nejedovatých štírů z rodů Pandinus nebo Heterometrus (Scorpinidae). Těm postačí vhodně řešené, ale velké terárium, které může býs skutečně dekorativní ozdobou.
  Z předešlých odstavců vyplývá, že bychom si nejprve měli rozmyslet jaký druh štíra a z jakého důvodu chceme chovat, a teprve pak se pokusit ho získat.