Rozmnožování
štírů se vyznačuje mnohými zvláštnostmi, z nichž
některé jsou překvapivě podobné dějům, známým z
rozmnožování pokročilých obratlovců. Předchází mu
složitý svatební rituál, který se u všech čeledí značně
podobá. Sameček obchází samičku, občas se zastaví a
předvede několik trhavých pohybů, kdy se buť celý nebo
jenom makadly, pohybuje krátce sem a tam. Samička očas jeho
trhavé pohyby následuje a otáčí se s ním tak, aby stála
proti němu. V další fázi dojde k zaklínění klepet, kdy
sameček pevně uchopí klepety samičku za makadla a začínají
se přetahovat. Stisk může být někdy tak silný, že dojde k
promáčknutí kutikuly, což samičce nikterak nevadí.
Přetahování je důležité hned ze dvou důvodů. Za prvé
musí sameček dostat samičku nad pevný podklad (kus kůry nebo
kámen), aby se jím z pohlavního otvoru vypuštěný semenný
váček, obsahující spermie, nevsál do země. Tomu brání
také jakási stopka, kterou semenné váčky většiny druhů
mají, a která zabraňuje jeho poškození po krátkou dobu,
než nastane druhý důvod k přetahování, kdy se nad semenným
váčkem ocitne samička. Samička pak nasaje spermie ze
semenného váčku do svého pohlavního otvoru, a tím je celé
páření ukončeno.Samičky jsou živorodé, zárodek se vyvýjí ve speciálně uzpůsobených vyvodech pohlavních cest buď z vlastních zásob, nebo pomocí orgánů analogických placentně savců (!). Samice tak vyživuje mláďata během jejich embryonálního vývoje uvnitř svého těla a embrya jsou napojena na matčin tělní oběh. Březost je různě dlouhá, pohybuje se v rozmezí od 30 do 540 dnů. U "placentálních" druhů s více vrhy dochází po každém vrhu ke zničení tkání, které zabezpečovali výživu tkání embryí. Samice porodí postupně v průběhu několika dnů 6 až 90 larev, které pod pohlavním otvorem zachytává nohama a mláďata se po nich ihned šplhají na trup (přední část zadečku) matky, kde setrvají až do prvního svlékání, tedy v závislosti na druhu 4 až 16 dnů. Po tuto dobu nepřijímají žádnou potravu, ale pokusy radioaktivně značeným tritiem bylo prokázáno, že samice předává larvám přes svůj pokryv těla vodu a možná i další látky.
Pokud není larvám umožněno setrvat v tomto období na samici, hynou. Není ale nutné, aby se jednalo o jejich vlastní matku. Mláďata po prvním svlékání během několika dnů opustí trup matky a hledají drobnou potravu v okolí. Během dalších čtrnácti dnů již pláďata většiny druhů matku opustí. U některých druhů však zůstávají mláďata se samicí i později. Pomáhají jí při hloubení nor a při lovu, přestože je jinak u štírů značně rozšířen kanibalismus.
Zajímavé je, že v rámci jednoho společného chovu a jednoho druhu dochází u chovaných exemplářů k dosažení pohlavní dospělosti v různém věku, respektive po různém počtu svlékání. Část samců dospívá po čtvrtém a nejvíce jich dospívá po pátém svlékání. Někdy však samci dospívají po šestém, nebo dokonce po sedmém svlékání, přičemž samec, který pohlavně dospěl například po pátém svlékání, se již nikdy nesvléká.
Samice, bez ohledu na to zda porodily mláďata po pátém svleku či nikoliv, se mohou svlékat ještě pošesté a posedmé.
Samice některých pouštních druhů (např. Androctonus) se mohou dožít až 20 let. Samci výrazně méně. Pralesní druhy se zpravidla nedožívají více než pěti let. Podrobnější údaje o době vývoje od narození po dosažení dospělosti naleznete na stránkách "Zaměření na chov" jednotlivých druhů.
Parthenogenese a mezidruhové křížení:
U některých druhů štírů byla popsána prthenogenese, tj. rozmnožení neoplozené samice. Poprvé u štíra Tityus serrulatus (Buthidae) z Brazílie a později byla potvrzena i u dalších druhů rodu Tityus. Zjištěna byla také u Liocheles australasiae (Ischnuridae) z Malajsie a Indonésie. Ve všech případech se rodí pouze samice. Lourenco v roce 1991 zveřejnil, že na jedné lokalitě v Kolumbii nalézal pouze samice a na druhé lokalitě pak nalezl ze 41 exemplářů jediného samce druhu Tityus columbianus. Vzajetí dále množil nasbírané samice a bez oplození rodily opět výhradně samice.
Ve stejném roce tento Francouz také publikoval velice zajímavé výsledky laboratorních chovů, kdy se podařilo vytvořit mezidruhové křížence pářením příbuzných, ale jednoznačně různých a dobře odlišitelných druhů Centruroides margaritatus a Centruroides gracilis (Buthidae). Oba mají široké geografické rozšíření a jsou velice dobře adaptabilní, se sklony k synantropnímu způsobu života. Jsou to druhy, jejichž původním místem výskytu bylo zřejmě Mexiko, odkud postupně osídlily severní část Jižní Ameriky, ostrovy v Karibském moři, Floridu a v neposlední řadě také Antily. Lourenco choval populace z Floridy, Mexika a Kolumbie. Kříženci v jeho chovu se podobali matce.
Komplikovanější je křížení poddruhů, a to především proto, že morfologické rozdíly mezi poddruhy jsou často nepatrné a sporem zůstává, zda popisující autor poddruhy správně stanovil. Naopak podle učebnicových teorií je křížení poddruhů stejného druhu možné, a jediné co mu brání je oddělení areálů výskytu.
Tak se stalo, že Francke publikoval informaci (1978), že na několika antilských ostrovech se vyskytuje poddruh Oiclus purvesii purvesii, na antilském ostrově Saba poddruh Oiclus purvesii sabae a na ostrově St. Kitts žije kříženec těchto dvou poddruhů.