Zajímavostí je malá rozdílnost mezi jednotlivými rody, ale dokonce i
čeleďmi štírů. Přes velice dlouhou dobu vývoje, kterou štíři prošli a
rozdílnost biotopů, které osídlili, se na první pohled jeví velice jednotní, liší
se pouze v barvě a tělesných rozměrech. I ten, kdo se o zoologii nezajímá, pozná
štíra na první pohled, zatímco například u pavouka si již tak jistý být nemůže.
Součastní (recentní) štíři jsou velmi podobní také svým vyhynulým příbuzným.
Při prvním pohledu se dá mylně usoudit, že štíři se příliš nepřizpůsobili
životnímu prostředí a neliší se příliš mezi sebou vlastně ani rody, které
obývají opačně extrémě náročné biotopy. Jak je tedy možné, že se jim podařilo
osídlit tak rozsáhlá území, která jsou mnohdy obyvatelná jen přesně adaptovanými
živočišnými druhy ?Odpověď by mohla být v množství fiziologických, biochemických a dále ekologických a etologických adaptací, z nichž některé jsem již zmínil na stránce o těle štíra.
Štíři pronikli do mnoha prostředí tropického až mírného pásma, včetně přílivových oblastí, pouští a velehor. Druhy z rodu Microtityus, Lychas (Buthidae) osídlily koruny stromů, slepé a téměř průsvitné druhy rodu Typhlochactas (Superstitionidae) jsou nacházeny v nejspodnější vrstvě hrabanky tropických pralesů a v jeskyních až do hloubky 800 metrů. Druhy rodu Scorpiops (Scorpiopsidae) naopak osídlily Himaláje až do výšky 5500 metrů nad mořem, kde jsou nacházeny doslova pod sněhem (více u přehledu druhů Scorpiops farkaci).
Pod zasněženými také běžně zimuje Mesobuthus eupeus (Buthidae), který snáší v průběhu roku změnu teploty až 80 stupňů Celsia v Turkmenské biosférické rezervaci Repetek (poušť Karakum). Této rezervaci z hlediska fauny štírů patří významné místo, a proto je u ní zastavím. Vyskytuje se zde totiž, i přes extrémní životní podmínky, sedm druhů štírů. Maximální teplota vzduchu zde byla zaznamenána 49,9 stupňů Celsia a minimální -31 stupňů Celsia. Endemitem Repeteku je Pectinibuthus birulai, jediný zástupce svého rodu, kterého popsal a na počest slavného ruského arachnologa pojmenoval Viktor Fet v roce 1987. Prozatím však byly publikovány pouze nálezy pěti exemplářů (23.4.1974; 16.7.1974; 16.10.1974 a 21.7.1985). Vyskytuje se zde také Kraepelinia palpator, který je mimo Repetek znám pouze z východního Íránu, a poměrně častý je zde nález štíra Liobuthus kessleri, krerý se jinak vyskytuje velmi vzácně na několika dalších lokalitách. Právě extrémní podmínky, jak se lze přesvědčit na tomto příkladu, mohou vést k vytvoření další druhové pestrosti.
Chladné oblasti Patagónie a andských velehor obývají drobné druhy čeledi Bothriuridae. Ostatně druhy z rodu Euscorpius zimují ve střední Evropě v hrabance či pod kameny i při více než dvacetistupňových mrazech.
Mnohé druhy, včetně tropických, vydrží několikatýdenní zamrznutí či ponoření do vody na několik dní. Před úplným promrznutím je chrání přítomnost látek v krvi, bránících tvorbě krystalků ledu v tkáních.
Řadu přiszpůsobení se nepříznivým životním podmínkám nalezneme u pouštních druhů. Některé druhy snášejí teploty smrtelné pro ostatní pouštní členovce. Díky zvláštní stavbě tělních pokryvů a výdeje nerozpustných výměšků je minimalizována ztráta vody, doprovázená vysokým využitím vody z potravy. U druhu Paruroctonus utahensis (Vaejovidae) přežívali dokusní jedinci i ztrátu vody činící 50 % jejich váhy. Neuvěřitelnou schopností je také vstřebávání vody z půdy.
Zváštní struktura velmi malých chromozomů napomáhá štírům odolávat velmi vysokým rentgenového záření. Např. Androctonus australis snese ozáření gama paprsky o dávce 90 000 rad při zachování všech životních funkcí. Pro srovnání člověk vydrží více než 600 rad. Kromě toho jsou enzymy dýchacího ústrojí a trávicích žláz štírů připraveny likvidovat v organismu toxické látky, vznikající při ozáření.
Pozoruhodně vysoká hodnota přechodu biomasy kořisti do biomasy vlastní extrémně pomalý katabolismus a malá aktivita (někteří tráví až 97% života v norách) přispívají k tomu, ža štíři přežívají i více než rok bez potravy.