Způsob získání štírů a jejich nemoci:

            Nejlepším způsobem získání štírů je nachytat si je v přírodě, a mít tak lepší představu, jaké podmínky ke svému životu potřebují. To však není vždy možné, a to hlavně u chovatelsky atraktivních druhů.

  Dříve než začneme chovat štíry, musíme uvážit několik věcí. Základní z nic vychází z lidského strachu před štíry, a tak je nesporné, že vaše blízké okolí mnohdy neuvítá takto zaměřené chovatelství s nadšením.
  Štíry nejčastěji koupíme na některé teraristické burze, kde jsou ovšem špatně druhově určeni, rodové určení naštěstí bývá většinou správné. Horší je provést výběr různých pohlaví. Štíři jsou veliká skupina s řadou čeledí, a tak není možné poradit jednoduchý způsob na určení pohlaví. Jako určitá pomůcka vám může pomoci obrázek, znázorňující několik nejčastějších a nejsnáze zjistitelných rozdílů. Bohužel v případě nejčastěji chovaného štíra Pandinus imperator bývá určení pohlaví komplikované. Tvar pohlavní destičky není vždy vzorový jako na obrázku a rozdíl je patrný až u dospělých exemplářů. U některých druhů si neví rady ani zkušený odborník. Dost druhů, hlavně na přelomu století, bylo vědecky popsáno a autor popisu se takticky nezmínil o pohlaví popisovaného exempláře. Obecně lze ríci, že pokud prohlížíme větší skupinu některého druhu, povšimneme si určitých rozdílů mezi pohlavými. Jedno z obecných pravidel zní, že samice bývají většinou mnohem robusnější (neplatí u mláďat) než samci.

  Štíři, kteří byli nejprve odchyceni v přírodě a pak přes několik překupníků distribuováni do obchodů nebo na burzy, jsou často ve velice špatném zdravotním stavu. Nejčastějším problémem je nedostatek vody.
  Jedním z určovacích znaků zdravotního stavu kupovaných štírů jsou hřebínky na spodní straně těla. Pokud jsou hřebínky potrhané a zčernalé, rozhodně štíra nekupujte. Je buď starý, nebo velmi zanedbaný. Na hřebíncích se také soustředí velké množství parazitů, především roztočů. Jejich přítomnost není přílišnou vadou. Roztočů tělo štíra zbavíme pomocí jemného štětečku. Štír sám se jich zbaví při svlékání, kdy je spulu se starou pokožkou odloží.
  Při výběru z velkého množství exemplářů není dobré vybírat ty největší. Jsou většinou staré a transport spojený se změnou životních podmínek jejich úmrtí ještě uspíší. Vyjímkou jsou baculaté samice, u nichž se dá krátce po odchytu předpokládat březost. Samice, která díky nevyhovujícím podmínkám při transportu oddaluje rození larev (což štíři dokáží), většinou krátkou dobu po přemístění do vyhovujícího terária s vhodným a prostorným úkrytem porodí.
  Obecně si ale vybíráme spíše exempláře, kterým do dospělosti zbývá ještě jedno svlékání, nebo štíry na nichž je vidět, že jsou krátce dospělí. Takové exempláře jsou nepoškozené, mají všechny části nohou, perfektní hřebínky a povrch jejich těla je výrazně lesklý. To platí především pro štíry z rodů Heterometrus nebo Pandinus (Scorpionidae). Rody Lychas, Centruroides, Tityus (Buthidae) mají výraznější kresbu, která u starých exemplářů splývá.
  Neměli bychom zapomenout při získání štíra zjistit jeho původ a vše si zaznamenat. Tou nejdůležitější informací, která by s chovaným štírem měla putovat, je údaj odkud pochází, kdo a kdy jej chytil ! Je velmi smutné, že když se do Národního muzea v Praze dostanou uhynulé, mnohdy dosti vzácné exempláře z chovů nebo starších sbírek, a nedoprovází je žádná zmínka o jejich původu. Každý exemplář mrtvého štíra má totiž vědeckou hodnotu, ale pouze v případě, kdy je u něho přiložen lísteček s údajem kde a kdy byl chycen, doplněný i o informaci kdo a jak dlouho jej choval.